Pokud budete mít zájem o některý můj výrobek, můžete mi napsat na e-mail: dilnicka-josefina@email.cz

sobota 23. srpna 2014

... 4. prázdninový výlet ....

.... jsme podnikli do Slatiňan a blízkých Ležáků. Původně jsme měli v plánu ještě zámek Kačina, ale to  už jsme nějak nestíhali .... tak až někdy příště. 
O zámku ve Slatiňanech jsme uvažovali už delší dobu, ale nedávno jsem buď zaslechla zmínku o něm v TV nebo jsem o něm četla na internetu ... to už teď nevím, ale vzhledem k tomu, že holky milují koně, tak bylo celkem jasno. 
Kromě klasických zámecký interierů se zde nachází  i hipologická expozice.

Něco z historie zámku:
První písemné informace o původní tvrzi pocházejí z konce 13. století, když ji v roce 1294 vlastnil František ze Slatiňan. Od té doby do poloviny 18. stol. se na tvrzi a od konce 16. stol. na zámku, vystřídalo více než 30 majitelů. Bylo až neuvěřitelné, v jak krátkých časových intervalech se vlastníci panství střídali a jaké je postihovaly osudy – od zchudnutí, přes konfiskace, po náhlá a příliš časná úmrtí.

V roce 1732 koupil zámek Josef František hrabě ze Schönfeldu a v roce 1746 se jeho dcera provdala za Jana Adama z Auerspergu, na jehož rodinu o několik let později přešlo vlastnictví majetku. Od té doby až do roku 1942 patřily Slatiňany tomuto šlechtickému rodu, původně pocházejícímu z Kraňska (či podle jiných pramenů ze Švábska). Na další tři roky, kdy slatiňanští Auerspergové vymřeli po meči, je vlastnil Dr. Josef František Trauttmansdorff. Jeho majetek byl v roce 1945 Benešovými dekrety vyvlastněn.
Uvolněné stáje byly využity v srpnu roku 1945 pro starokladrubské vraníky regenerované Prof. Františkem Bílkem a budova zámku byla od roku 1950 využita pro účely hipologické expozice. 

 Pochopitelně jsem šli oba okruhy a musím říct, že zámek nás uchvátil nejen krásnými reprezentativními prostory,  hipologickou expozicí, která byla velmi poučná, ale i nádherným anglickým parkem. Uvnitř jsem nefotila, protože jsem se chtěla soustředit na výklad, tak tady je možnost si prohlédnout fotogalerii.


... tenhle nádherný hřebec měl sice jiné zájmy .... okolo totiž převáděli klisnu :-D... ale nicméně mi takto krásně zapózoval ♥... 








Ležáky
Opět trocha historie: 
(zdroj NKP Ležáky)

Ležáky, nynější pietní území, leží na Chrudimsku, u obce Miřetice. Název Ležák patřil mlýnu, rovněž tamějšímu potoku, posléze i rybníku nad mlýnem. Ještě později se Ležáky staly názvem osady. Nejstarším objektem, samotou v ležáckém údolí, byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný k roku 1714. První dva domky, Jiřího Boháče číslo 12 s polem a loukou a France Hraba číslo 11 s loučkou a polem, byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784. Písemný záznam o prvních dvou ležáckých domcích pochází z roku následujícího. Postupem času, zejména v devatenáctém století, přibývaly další domky, dřevěné i zděné, například čísla 23, 26, 27, 28 a 29. Počet tamějších stavení nikdy nepřesáhl osm, devátým byl mlýn číslo 26. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století ho tehdejší majitel Ignác Vybíral přestavěl. Třebaže se v blízkosti mlýna nenacházely žádné statky, objekt prosperoval, a to i během obou světových válek.
ilustrační fotoTak malá osada jako Ležáky nemohla tvořit v žádné etapě dějinného vývoje správní či ekonomický celek. Život jejích obyvatel vždy závisel na spolupráci s okolními obcemi, například se Včelákovem či Miřeticemi, které s historií Ležáků bezprostředně souvisejí.
Ležáčtí muži chodili za obživou do blízkých lomů. První z nich byl otevřen v Dachově, nacházejícím se v těsném sousedství Ležáků – v roce 1942 proslul jako lom Hluboká – a to v devadesátých letech devatenáctého století. V okolí postupně přibývaly další lomy. Dobývala se tam prostá tvrdá žula, z níž kameníci zhotovovali vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky, náhrobky a jiné produkty. K takovým lokalitám například patřil i známý lom Černík. Všechna jmenovaná místa se stanou součástí ležácké tragédie. 
Ležácké ženy byly známé zručnými výšivkami, které odnášely k prodeji do Skutče nebo Chrasti. Možnost přivýdělku – ať mužů či žen – skýtaly pomocné práce u okolních sedláků, zejména v období žní.
Do tragédie tvořilo Ležáky devět budov, v nichž žilo 54 obyvatel. Katastrálně příslušely do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domů do osady Habroveč, obec Louka. Podle tohoto katastrálního rozdělení se školy nacházely v Miřeticích a ve Včelákově, fary ve Včelákově a Vrbatově Kostelci. Všichni obyvatelé Ležáků pak měli k dispozici stanici dráhy ve Vrbatově Kostelci, tamtéž sídlila i četnická stanice a poštovní úřad.
ilustrační fotoPosledním ležáckým mlynářem byl Jindřich Švanda, narozený roku 1904, který se v srpnu 1937 oženil s Františkou Šťulíkovou, narozenou 1909, dcerou předchozího mlynáře Václava Šťulíka. Švandovi měli dvě dcery, Emilii (nar. v únoru 1939) a Bohumilu (nar. v dubnu 1940), a prožívali na Ležákách spokojený život. Díky Jindřichu Švandovi se mlýn dostal do pevných rukou.
V prvním patře ležáckého mlýna bydlel až do 21. června 1942 bratr Františky Švandové Josef Šťulík, který přišel na svět v tomto mlýně roku 1913 a který se v červnu 1939 oženil s Marií, za svobodna Pelikánovou, rodačkou ze Včelákova. Šťulíkovi měli dvě dcery, Jarmilu narozenou v listopadu 1939 a Marii narozenou v červenci 1941. Josef Šťulík získal praxi jako kameník a otevřel si vlastní kamenolom na pozemku patřícím k mlýnu.

24. června 1942 nacisté zavraždili  34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic. Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.













Prošli jsme si celé údolíčko "od stavení ke stavení"  a přemýšleli jsme o tom, jak to tu vlastně vypadalo,  jak asi u potoka skotačily děti nebo kdo asi pumpoval vodu ze studny, která tu zbyla ....    Jak asi těm lidem bylo, když je odváděli z jejich domů, jak bylo matkám, když jim sebrali děti ....????? Proč????? Proč člověk člověku ubližuje a zabíjí ???? Ve jménu čeho????
Nicméně na základě tohoto výletu padlo přání našich dětí navštívit i některý z koncentračních táborů ..... 



3 komentáře:

  1. Jituško, obě místa mám moc ráda. Do Slatiňan se jezdíme tu a tam prostě jen projít a Ležáky, ty na mě působí velmi silně, i když jsem tam byla už mockrát... Tvé děti obdivuji, já bych asi návštěvu koncentračního tábora asi nedala...
    Hezkou sobotu, Helena

    OdpovědětVymazat
  2. Helenko, zámek ve Slatině je opravdu nádherné místo a navíc mě tam uchvátila kuchyně ... takovou mít ...ááááááchjo. Ležáky jsou zvláštním místem .... na člověka zde působí ta síla tragedie a i naše hodně upovídané holky tam byly téměř ticho. I já si myslím, že koncentrační tábor bude tuhé sousto, ale Lucie už probírá 2. světovou válku ve škole a neustále má spoustu otázek a já dokola vysvětluji a objasňuji ..... tam by to viděla na vlastní oči.

    OdpovědětVymazat
  3. Do Slatinan zajděte na konci září. Když půjdete ke Kočičímu hrádku, budou Vám padat na hlavu jedle kaštany. Je jich tam celá alej :-)

    OdpovědětVymazat